Táto, povídej…

Na rozdíl od Werichů si Hayesovi povídají o otcových bývalých láskách od chvíle, kdy jako perspektivní, idealistický mladík přišel do New Yorku pracovat na kampani pro Billa Clintona, až do své svatby, s tím, že identitu matky musí dcerka odhalit sama, protože otec ve svém vyprávění pozměnil jména protagonistek. Výsledkem je zajímavý příběh se správně namixovanou porcí humoru i dojetí, s mile vystiženou retro atmosférou, která pečlivě respektuje, jak se měnily reálie doby, a hlavně - se spoustou příjemných tváří. Ať už je to půvabná blondýnka Elizabeth Banks (40 let panic), sexy obrýlená Rachel Weisz (Mumie 1+2) či kamarádská sympaťačka Isla Fisher (Nesvadbovi), člověk se zkrátka Ryanu Reynoldsovi (Sejmi eso) nediví, že jim podléhá a pěkně se v tom plácá. Jistěže nebudeme prozrazovat, (a nemůžeme ani naznačovat), jak to celé dopadne – ve filmu je řada zvratů, kdy už si myslíme, právě tak jako 11letá Maya, že už je to přece jasné, ale až v samém závěru zjistíme, zda platí obligátní „to nejlepší nakonec“ – mimochodem právě tento hit Vanessy Williams (tedy Save The Best For Last) ve filmu výstižně ilustruje počátek 90. let.

Některý divák, nalákaný sloganem, že jde o film od tvůrců „Lásky nebeské“ (stejní producenti Tim Bevan a Eric Fellner), může být zklamán, že autoři tentokrát moc vyměkli, že od suchého britského humoru sklouzli ke sladké líbivosti, ale já bych tak přísný nebyl. Jednak „Určitě, možná“ zase až tak přeslazený a kýčovitý není (a na sarkasmus taky dojde) a navíc – proč si občas nedopřát film, který je „jen“ milý a zábavný, zvlášť když je zároveň chytrý a svým způsobem i napínavý. Takže se vůbec nestydím za to, že jsem se dobře bavil, občas jsem měl slzu v oku… a zkrátka strávil 105 minut v příjemné společnosti.