Spartakus

K pochopení příběhu ztvárněného v seriálu není zapotřebí žádných rozsáhlých znalostí historie, avšak ti, kdo se zajímají o pozadí Spartakovy doby – ať už o většinu událostí (včetně toho, co otroky i svobodné lidi přivádělo do arény) či o stav společnosti jako takový – ocení toto stručné shrnutí.
Spartakova éra, plná nekonečných válek a vnitřních konfliktů, je jedním z velice rušných období Římského impéria.
Na konci třetího století před naším letopočtem Řím rozšířil svoji nadvládu a ovládl celý Apeninský poloostrov. Římská republika rozšířila své hranice od pobřeží Středozemního moře až k údolí řeky Pád. Kvůli rychlému růstu se brzy musela postavit ostatním velmocím v oblasti, jako bylo Kartágo – jeden z největších obchodních kolosů.
Ozbrojené síly těchto dvou protivníků se poprvé střetly během první punské války, v roce 264 před naším letopočtem. Boje trvaly téměř dvě desetiletí: nakonec díky chaosu uvnitř vedoucí punské třídy a klíčovým římským vojenským vynálezům ve válce zvítězil Řím. Sicilská území, která dříve patřila Kartágu, připadla Římu a spolu s čerstvě dobytými galskými územími se stala provinciemi.
Řím se však bezpečí ze strany Kartága dlouho netěšil. Jeden z nejtalentovanějších generálů té doby, Hanibal, prošel Hispánií, napříč Pyrenejemi, posílil svoji armádu o galské válečníky a v roce 218 před n. l. udeřil ze severu.
Po počátečních úspěších se brzy musel postavit podobně talentovanému stratégovi, Římanu Corneliovi Scipiovi. Scipio punskou armádu přiměl, aby jej sledovala do Afriky, kde Hanibalovy jednotky rozprášil.
Kartágo kapitulovalo a přijalo římské mírové podmínky, jejichž důsledkem byl naprostý úpadek kdysi rozsáhlé říše. O pouhých padesát let později zahájilo bez povolení Říma obrannou válku a Řím tak celé území svého dřívějšího nepřítele zničil.

Síla a rozloha Římské republiky byla monumentální, ale brzy se musela postavit většímu nepříteli, než kdy jindy: sobě samé. Dlouhotrvající války způsobily rozpad společenského uspořádání. Z čerstvě dobytých území proudilo do Říma levné obilí, což vedlo k přetváření původního římského zemědělství. Vedoucí třída, která vlastnila rozsáhlé statky, na nichž převážně pracovali otroci, začala produkovat hroznové víno, olivy a zeleninu. Něčemu takovému rolníci nemohli konkurovat: po dlouhou dobu byli od svých malých usedlostí vzdáleni a po návratu domů museli své pozemky obhospodařovat sami. Většina z nich rychle zchudla a musela svá pole prodat; do velkých měst, jako byl Řím, tak začaly proudit tisíce osob bez prostředků a snažily se získat živobytí – většinou však neúspěšně.