Spartakus

Tiberius Gracchus a později Gaius Gracchus – vnuci Cornelia Scipia – brzy vstoupili na scénu. Snažili se provést agrární reformu, avšak jejich opatření vzbuzovala odpor konzervativních sil v římském senátu a občané provincií se ocitli ve zranitelné pozici. Zdálo se, že vnitřní konflikty osud Říma zpečetí, jelikož bez silného rolnictva jeho armáda den ode dne chřadla.

Byl to až Marius, který provedl průlomovou reformu římské legie. Od této doby se vojákem mohl stát každý a zdarma (do té doby si rolníci museli kupovat své vlastní vojenské vybavení) a po odsloužení 16 let vysloužilí vojáci obdrželi majetek a titul veterána.
Armáda brzy zažila obrození a Marius tak snadno porazil kmeny útočící ze severu. Marius rovněž zastavil spojenecké války tím, že poražené nemasakroval, ale přiznal obyvatelům spojeneckých říší občanská práva.

Jeho následovníkem se stal Lucius Cornelius Sulla, který převzal silný Řím prostý vnitřních konfliktů. Jeho hlavní úlohou bylo přemoci armádu pontského krále Mithridata VI. Ihned po ukončení války jej vedoucí třída sesadila a Sulla se ocitl mezi dvěma nepřáteli. Uzavřel dočasný mír s Pontem a vyrazil na Řím, aby získal svoji pozici zpět – a úspěšně. Nechal se jmenovat neomezeným diktátorem (něco, co se do té doby v historii neobjevilo). Léta jeho diktátorského režimu uvrhla Řím do hluboké sociální krize, která neměla obdoby. Politické vraždy byly na denním pořádku, politický život byl zhýralý, hodnoty jako přátelství a důvěra se zdály být navždy zapomenuty. Své pozice se však Sulla nečekaně vzdal.
Do tohoto nespokojeného světa vstupuje Spartakus a tisíce otroků a utlačovaných bojují pod jeho vedením za svobodu a lepší svět.