close
Premiéra
Poslední šance
35730_-_254

Aaron Sorkin: Dialog je moje symfonie

Přední scénárista Hollywoodu a jeho nejnovější seriál Newsroom z prostředí televizního zpravodajství je ojedinělou zábavní sondou do novinářského i diváckého světa. Aaron už velmi dlouho sledoval neutěšený stav amerického zpravodajství, až se dostal do stavu, kdy pocítil potřebu vytvořit svou vlastní komediální redakci. „Na televizní zpravodajství nahlížejí lidé s velkou dávkou cynismu,“ sdělil Sorkin v jedné talk show, „já jsem ho chtěl naopak popsat romanticky a plného ideálů.“
Dialog je moje symfonie (Aaron Sorkin)

Vyslovte jméno Aaron Sorkin a spolehlivě se dostanete do jakéhokoli koutu Hollywoodu. Muž, který napsal jeden z nejostřejších scénářů naší doby nesoucí jméno Pár správných chlapů, podepsal se pod úspěšný televizní seriál Západní křídlo a podílel se také na nedávném veleúspěšném filmu o historii Facebooku, Sociální síť, představuje pro každé studio, jenž s ním zahájí spolupráci, obrovský triumf.

Sorkin vyrostl v newyorském Scarsdale; jeho otec byl právník a matka učitelka. Malý Aaron si poctivě šetřil své týdenní kapesné, aby si o víkendu mohl koupit vstupenku na představení na Broadwayi. Vystudoval hudební divadlo ovšem poté, co krátce zkusil kariéru coby herec, našel konečně povolání svého srdce. Uposlechl volání psacího stroje a svůj první scénář k filmu Pár správných chlapů prodal dřív, než stihl uschnout inkoust na poslední stránce. Nějakou dobu se živil jako dramaturg, ale poté, co stvořil seriál Západní křídlo se plně oddal psaní. Od té doby napsal mnoho filmových I televizních scénářů a několik divadelních her. Momentálně pracuje na muzikálu o slavném Houdinim a scénáři o zakladateli společnosti Apple, Stevu Jobsovi.

Seriál Newsroom taktéž z pera Aarona Sorkina sledovalo během jeho premiéry více než dva miliony diváků, což zařadilo první díl komediální show z novinářského prostředí na třetí příčku v žebříčku nejúspěšnějších premiér od roku 2008. HBO okamžitě začalo plánovat druhou řadu. Pokud se Sorkin setkal s nějakou zásadní kritikou, bylo to z velké části proto, že nastavil zrcadlo americkým médiím, která se od zprostředkovávání faktů dala na dráhu vyvolávání senzací. Seriál Newsroom je však také plný zajímavých postav a zábavných zvratů a rozhodně bude svým zaměřením divácky velmi úspěšný. Krátce po americké premiéře prvního dílu seriálu Newsroom jsme v Los Angeles mluvili s jeho tvůrcem, Aaronem Sorkinem:

Národní rada pro komunikaci vydala nařízení, že je proti zákonu lhát při zprostředkování zpráv, a že fakta musejí být sdělovány tak, jak jsou. Ovšem následně byla tato vyhláška zrušena. Nemyslíte, že úsilí některých novinářů, kteří ctí zásady morálky a bojují za pravdu ve zpravodajství, je spíše nereálné?
Zákon, který by zakazoval lhaní by byl skvělý, ovšem… Vsadím se, že lidé, kteří vědí, o čem mluví (a já rozhodně nejsem jedním z nich), by vám velmi dobře vysvětlili, proč byla vyhláška zrušena. Osobně si nemyslím, že na podobné věci potřebujeme zákon. Záleží především na novinářích, jak prezentují veřejnosti jednotlivé události a jak pracují s fakty. A je třeba si uvědomit, že ani my nejsme jen pasivními účastníky. Vezměte si například americkou okupaci Iráku – v den, kdy byla zahájena celá operace, 67% Američanů věřilo tomu, že Irák stál za útokem na Dvojčata. Takto pohnuté veřejné mínění je strašlivě nebezpečné. Amerika je velká a mocná země, s velkou zásobou zbraní. Domnívám se dokonce, že v tomto bodě se mnoho lidí shodne – válka v Iráku byla jedním z největších přešlapů. Jenže s kým bychom o tom měli mluvit? Je to chyba novinářů? Že nám nebušili do hlav a nekřičeli, počkejte lidi, Irák je v tom nevinně, tohle je skupina zvaná Al-Káida. Většina z nich jsou Saúdové, trénovaní v Afghánistánu! Vím, že Saddam Hussein je špatný člověk, ale s tímhle neměl nic společného. To je jedna z věcí, o které se v seriálu Newsroom mluví, ovšem v co nejvíce možné zábavné formě. Je to ten typ šou, který po vás nechce, abyste snědli všechno, co vám naservíruje, jen ukazuje, co se stane s fakty. Kdy se z faktů stal fanatismus a proč nejsou média absolutně ochotna označit lež za lež?

Kde se bere vaše nezměrná touha po pravdě?
Můj hlad po pravdě? Vždycky jsem měl rád film Network, ale teprve před pár lety jsem pochopil, co přimělo Howarda Bealea vstát a říct: Jsem naštvanej jako nikdy a už to dál nemůžu snášet! Neprahl jsem nijak výrazně po pravdě, dokud mi ji nevzali, dokud se pravda nestala subjektivním pojmem. Ve čtvrté epizodě seriálu Newsroom je příběh, který vytvořili o prezidentově superdrahém jednodenním výletu do Indie, prezident si s 200 miliony dolarů jede vyzvednout zbraně a Will se snaží ukázat, že nic z toho nemá s realitou nic společného, ovšem pro milióny lidí to od teď bude pravda a nikdo jim to nevymluví. Dřív to bylo jinak. Existovaly debaty a diskuze. Systém dvou stran je úžasný a hned vám řeknu proč – strana republikánů je skvělá a má mnoho skvělých nápadů a právě díky tomu, že jsme poslouchali, jak se skvělí republikáni dohadují se skvělými lidmi z Demokratické strany, byli jsme schopni přemýšlet a činit rozhodnutí, mohli jsme říct, ano tihle mají dobrý nápad s tímhle a tamti zas s něčím jiným a tohle je podle mě nejlepší člověk na dotažení téhle konkrétní věci do konce… Dnes je to jinak, jak říká Will v pilotním dílu: lidé si vybírají fakta, která se jim líbí. Takže můj hlad po pravdě přišel ve chvíli, kdy pravda zmizela.

Odkud čerpáte zprávy? Které zdroje využíváte?
Jednou jsem mluvil s reportérem a zmínil jsem se mu, že jsem byl v Londýně, když udeřil hurikán Katrína. Připravoval jsem tam hru a poprvé jsem sledoval zprávy v cizí zemi. Nemohl jsem se vzpamatovat z toho, jak odlišný byl koncept zpracování informací o Katrině v BBC a Al Jazeeře od kterýchkoli zpráv ve Spojených státech. Od té doby se vždy dívám i na zahraniční zprávy, kromě mého obvyklého mediálního koktejlu, který normálně obsahuje dvoje různé noviny, dva různé časopisy a několik televizních zpravodajských relací. Pokud jde o mimořádné zprávy, obvykle sleduji CNN, ale záleží na tom, která osoba v dané chvíli sedí za stolem. Tíhnu ke sledování jednotlivců ne stanic.

Váš koncept znovu vyzdvihuje myšlenku na svobodu tisku, svobodu projevu. Myslíte si, že americká média jsou absolutně kontrolována a ovládána velkými korporacemi, které stojí tiše za nimi?
Není to diktatura. V naší zemi je ze zákona zaručena svoboda projevu. Pokud mi nevěříte, koukněte se na internet. Nenapadá mě lepší příklad většího pole osobního projevu. Ovšem samozřejmě s tím ruku v ruce jde První dodatek Ústavy Spojených států, který dělá Ameriku tím, čím je: svoboda projevu, svoboda shromažďování, svoboda náboženství. To je podstata Ameriky. Se svobodou ovšem přichází také odpovědnost – pokud jste občanem této země a byla vám dána svoboda projevu, zkuste se vyjádřit způsobem, který bude užitečný.

Seriál Newsroom startuje odvážně – Will ve svém projevu veřejně pranýřuje Demokraty i Republikány. Je to vaše volání do srdcí Američanů?
Moje ambice byly jednoduché, napsat hodinovou zábavnou televizní šou o skupině dobrodružných, optimistických lidí plných ideálů. Na novináře se lidé dnes dívají se stejným cynismem jako na politiky. Napsal jsem Západní křídlo, protože jsem chtěl nalít do politiky trochu ideálů a stejný záměr mám i se seriálem Newsroom. Chtěl jsem stvořit partu lidí, díky kterým bychom mohli na novináře znovu pohlížet jako na hrdiny a zároveň si uvědomit, že zpravodajství není úplně v pořádku. Ovšem mou rolí není někoho poučovat. Rozhodně se vás nesnažím přesvědčit o svém názoru. Jen vyprávím příběhy, které, doufám, budou zábavné pro diváky.

Dění seriálu jste klidně mohl umístit do redakce novin, proč jste si vybral televizní zpravodajství? Je na něm něco speciálního, něco, čím se odlišuje?
Televize je obrovskou součástí našeho života. Když jsem byl dítě, probíhaly ještě statistiky zaměřující se na to, kolik domácností vlastní televizor. Dnes se podobné statistiky neuvádějí, bylo by to směšné. Každá domácnost v Americe má televizi, minimálně jednu. A ta běží téměř nepřetržitě, takže odpověď na vaši otázku je: ano, největší množství informací, které se k nám dostanou, pochází z televize. Nemáme vůbec představu, jak nás tato skříňka ovlivňuje a obsahu televizního vysílání bychom měli věnovat stejnou pozornost, jako učitelům našich dětí. Seriál Newsroom však nemá být pro diváky nějakou lekcí. Natáčíme ve studiích Sunset Gower, kde je pamětní deska, připomínající všem okolo, že právě tady se točili Monkees. Já se snažím dělat přesně to, co tehdy oni: stvořit zábavnou šou. Newsroom se odehrává na pozadí skutečných událostí. Tyto události jsou předmětem diskuzí a sporů, což je pro televizi trochu neobvyklé, protože samozřejmě nechcete rozčílit své diváky. Nechcete riskovat, že někoho naštvete, protože nesouhlasí s tím, co právě řekl váš hlavní hrdina. Ale mě se proces debaty líbí. A vnímám ji jako zábavu.

Mohu vás nazvat idealistou, který neustále cituje Dona Quijota při svém pátrání po pravdě?
Pokud můžu lidi něco naučit, pokud bych je chtěl něco naučit, bylo by to čtení Dona Quixota. To je vše, co chci. Donquixotské poslání civilizovat svět, obléci si zrezlé brnění, vyhoupnout se na koně a bojovat za to, co bylo považováno za správné v době španělské inkvizice – to bylo také absolutně nereálné. Stejně jako postavy v mém seriálu. Létají se svými ideály tak vysoko v oblacích, že většinou spadnou zase zpátky na zem, ale důležité je, že to zkusili, a že se skoro vyšplhali až na vrchol. Děj seriálu se odehrává v reálném prostředí a tím se to celé vyváží. Název pilotového dílu pochází od Charlieho, postavy Sama Waterstona, který říká: to víš, holka, za starých časů, asi tak deset minut zpátky, jsme dělali zprávy dobře. Jak? Prostě jsme se jen rozhodli… A to je hlavní moto celé šou: Čert vem torpéda. Budeme dělat zpravodajství dobře a určitě se nám podaří najít způsob, jak přitáhnout diváky a platit účty.

Proč jste se rozhodl umístit děj seriálu Newsroom o dva roky zpátky?
Protože jsem si nechtěl vymýšlet falešné zprávy. Reálné události dodaly šou mnoho zajímavých rovin, prvků a možností. Například, když chci, mohu nechat postavy v nevědomosti a diváci tak vědí víc než oni. Například v jedné epizodě se děj odehrává v tu samou noc, kdy byl dopaden Bin Ládin. Všichni zaměstnanci Newsroom jsou na party a najednou jim začnou chodit esemesky a tweety, kterým nerozumějí a jsou tak trochu záhadné. V tuto chvíli je divákům samozřejmě jasné, o co jde a o to víc je to všechno vzrušující. A můžete si s tím krásně hrát, někdy vědí diváci víc než postavy, jindy méně nebo stejně, přičemž potom je ještě důležité, jakým způsobem se k nám ta zpráva dostala. Možná jsme ji našli na internetu nebo nám ji někdo poslal e-mailem, ovšem nikdy nevíme, jak se o této události dozvěděli ti, kteří zprávu následně zpracovali. Takže z těchto všech důvodů jsem umístil seriál do nedávné minulosti. První desetidílná řada pokrývá asi osmnáct měsíců, takže se vlastně postupně přibližuje přítomnosti.

Kde jste se nakazil Donem Quixotem?
Moji rodiče mě vzali poprvé do divadla na hru Muž z La Manchy a i když mi bylo jen pět, strašně se mi to líbilo. Tehdy se zrodila má láska k divadlu a k Donu Quixotovi, který mi velmi připomíná mého otce. Vždycky jsem měl pocit, že můj táta, kterému je teď už devadesát, byl neustále jen krůček od toho, aby si nasadil hliněnou helmu a pustil se do boje s větrnými mlýny. Můj otec byl vždy zastáncem slušnosti a toužil po světě, který už neexistuje. Takže když jsem zjistil, že hra Muž z La Manchy byla napsána na motivy knihy, okamžitě jsem ji vytáhl. Jenže při bližším prozkoumání jsem zjistil, že tahle bichle je asi tak čtyřicetkrát tlustší než všechny knihy, které jsem v té době přečetl – bylo mi sedm – a tak jsem ji odložil a dostal se k ní až když mi bylo čtrnáct let. Dnes ji čtu podobně jako někteří lidé Bibli, když se dostanu na konec, začnu znova od začátku a vyhledávám si jednotlivé pasáže, které mě inspirovaly. A na stole mám maličký větrný mlýn.

Herci z vašeho seriálu se nechali slyšet, že hrát podle vašeho scénáře je stejně jednoduché jako zpívat vaši hudbu...
To je od nich moc hezké. Myslím, že by psaná část rozhodně nebyla natolik muzikální, pokud by herci neuměli hrát na své hudební nástroje. Jsou skvělí… všichni… Jeff, Emily, John Gallagher, Tom Sadoski, Olivia Munn, Alison Pill, Dev Patel... Dev je v seriálu naprosto famózní, natočil některé opravdu velkolepé scény a také je to nejmilejší člověk, jakého jsem kdy poznal. A samozřejmě nesmím zapomenout na Sama Waterstona... První scénou, kterou jsme natáčeli byla roztržka mezi Jeffem a Samem, ostatní se ten den přišli jen dívat. Bylo to zvláštní, protože normálně se nechodíte dívat na kolegy, když to nejsou vaše scény, herci mají tak málo volna, že se ho snaží využít jinak než na place. Ale přišli všichni, věděli, že očekávání seriálu jsou velmi vysoká a že laťka je velmi vysoko. Jeff se Samem ji však posunuli ještě výš a vy jste jen mohli číst v tvářích ostatních herců malé zděšení: ó můj bože, čekají, že i my budeme takhle dobří! A právě to byla pro ně výzva. Nikdo nechce zklamat, Sama, Jeffa ani Emily, a tak všichni chodili do práce připraveni hrát a vydat ze sebe to nejlepší.
Zbožňuju zvuk dialogu, zní mi jako hudba. Moji rodiče mě brali do divadla od velmi útlého věku, byl jsem příliš malý, abych vůbec pochopil, o co ve hrách jde. Bylo to téměř směšné, brali mě na taková představení, jako například Kdo se bojí Virginie Woolfové a mě bylo tehdy pouhých devět let. Nemám tušení, co si tehdy mysleli. Zvlášť dnes, když jsem sám otec. Ale na druhou stranu to byla ta nejúžasnější věc, jakou pro mě mohli udělat, protože i když jsem většinou nerozuměl dění hry, zbožňoval jsem zvuk slov, jak narážejí do sebe a jazyk je v tu chvíli jako symfonie. Bylo jedno jestli to bylo adagio nebo Allegro nebo finále, ultimo nebo árie… Toužil jsem napodobit ten zvuk. Zvuk slov je pro mě stejně důležitý jako jejich význam. A herci tohle o mě moc dobře vědí.

03-08-2012

Dear visitor, this website uses cookies with the purpose of providing web services and functionalities which could not be provided without the use of cookies. By visiting and using this website you are giving your consent to have cookies downloaded to your browser.


You can learn more about cookies and change your cookie settings here.  



Don't show it again